Životní změna aneb jak jsem se dostala za oceán



Na tento den jsem se připravovala tak dlouho a stejně jsem nakonec nebyla absolutně připravená. Až do poslední chvíle jsem si nepřipouštěla, že svůj každodenní život na rok opustím. A když ta chvíle konečně  nastala, nestačila jsem se divit..





Asi by to chtělo začít úplně od začátku. Je 16.8. a já se vydávám za svým největším životním dobrodružstvím a strachem zároveň. Nutno říct, že tuto cestu provázelo už od začátku pár při nejmenším podivných náhod. Zaprvé - v termínu, kdy jsem měla odlétat je v USA zatmění Slunce, které jde vidět jen ze dvou států, Wyomingu a Colorada. V praxi to znamená, že všechny lety byly vyprodané a letenky, které zbývaly, byly natažené na cenu, za kterou bych si mohla koupit dvoutýdenní dovolenou v Dubai. K mému štěstí trávím svojí výměnu ve Wyomingu a přistávám na letišti v Coloradu, můžete si tedy představit, s jakým potěšením jsme platili téměř třikrát dražší letenky.
Druhá nástraha bylo počasí. Necelých 10 hodin před odletem jsem se dozvěděla, že se přes Německo žene urkán a obrovská bouře, která má za následek zastavování vlaků a letů a to hlavně ve Frankfurtu. Teď už vám musí být jasné, kde jsem měla přestupovat. Ve Frankfurtu.

V 1:30 ráno jsme tedy vyrazili na letiště a doufali, že můj let nebude zrušen. Naštěstí nebyl a tak jsem se před sedmou hodinou dostala do Frankfurtu. Je tu největší letiště v Německu, ale i to Pražské ho funkčností předčí. Díky velkému množství letů a malému množství tabulí se svůj gate dozvíte těsně před odletem. Taky tu není žádná odpočinková zóna a židličky jsou věčně plné, když si jednou sednete, už se nesmíte zvednout.

Nebudu si hrát na hrdinku a říkat, jak je to jednoduché. Po dlouhé době jsem měla tak sevřený žaludek, že jsem se nemohla ani najíst a musela se do jídla nutit (a kdo mě zná, ten ví, že je něco špatně). A pocity? I přes to, že jsem se opravdu hodně těšila mě najednou ovládla jakási nejistota. Pocit, že najednou nikam nepatřím, že se vzdávám veškerých svých jistot a lidí, které miluji. Je to zvláštní, když jsem jen pár set kilometrů od domova.

Po téměř osmihodinovém čekání následoval dvouhodinový let, který ale díky časovému posunu o -8 hodin trval téměř deset hodin, a to i díky mírnému zpoždění a turbulencím. Věřte mi, větší letadlo jsem v životě neviděla. Naivně jsem si myslela, že prospím celou cestu. Realita byla ale taková, že pán sedící vedle celou cestu smrděl, většina filmů byla v němčině ( juupíííí ) a motor letadla nemilosrdně hučel celou cestu. Když se mi konečně podařilo usnout, probudila mě letuška, která roznášela jídlo. Těžko říct, jestli bohudík nebo bohužel.

Když jsme konečně přistáli v Denveru, Colorado, čekala na mě asi hodinová fronta u cizinecké policie a kontrola víz. Všechno ale proběhlo hladce a o pár metrů dál na mě už čekala moje hostitelská rodina mávající a držící plakáty se jménem a nápisem "VÍTEJ NA USA!" Když jsem je poprvé uviděla a zjistila, že se mnou od začátku jednají, jako bych byla jejich vlastní dítě, veškerá nervozita ze mě opadla. A když jsem pak druhý den zjistila, jak podobný je jejich život tomu našemu, opravdu jsem se cítila jako doma.

Do Wymingu nás čekala ještě asi dvouhodinová cesta autem a jedna čínská restaurace. Když jsme konečně přijeli domů, padla jsem vysílená do postele a poprvé v životě spala skoro 12 hodin 😃

  Všichni se mě ptali, jestli nemám strach. Cizí město. Cizí lidé. Cizí země a jazyk. Žádná minulost ani pověst. Jen jedna blonďatá holka, která se jakoby znovu narodila na druhé straně světa. Neměla jsem strach, jen spoustu otázek a žádné odpovědi.  A dnes, po prvním dni v USA mohu potvrdit, že je to opravdu úplně jiný svět. Ale o tom zase někdy jindy..


Komentáře

Oblíbené příspěvky